V červenci roku 2005 jsme nejprve strávili týden v Dolomitech. Byli jsme ubytováni v La Ville blízko Corvary. Ukázalo se, že tato vesnička je ideálním místem. Není to daleko ani do Cortiny ani k Marmoladě a čas strávený v autě je snesitelný. První polovina července roku 2005, byla co se počasí týče, perfektní.
Po týdnu v Dolomitech jsme vystoupali na Gran Paradiso a Mont Blanc přesně tak, jak jsme to naplánovali. Na Gran Paradisu jsme byli ubytováni v kempu na konci silnice. Studená sprcha ani tolik nevadila a prostor pro stany byl luxusní. Ve Francii jsme se naštěstí dozvěděli o malém kempu u La Fayet. Příjemně nás překvapila teplá sprcha, místa pro stan stejně luxusní jako v Pontu s nádhernými výhledy.
Celkově vzato stoprocentně úspěšný "výlet". Při domácím plánování jsme určili jako první cíl Monte Paterno. Vyrážíme z La Villy na Misurinu kde platíme 20 euro za placenou silnici na Rif. Auronzo. Okolo desaté vystupujeme z auta. Nádherné počasí přímo vybízí rozutéci se do všech stran a vše si náležitě vychutnat. Kvůli špatně zvolené cestě sebíháme po suťovisku na regulérní cestu. Netrvá dlouho a vidíme Tre Cime. Pokračujeme trochu nudnou cestou na Rif. Locatelli. Ta je postavena v čarokrásném prostředí a patří mezi mé nejoblíbenější místa v Dolomitech. Tady musí být rozhodně svačina…
Pokročilá denní doba nás nutí vynechat Torre di Toblin a jít rovnou na Paterno. Nástup od chaty není daleko. Okamžitě se pouštíme do tunelového dobrodružství. Poté nastupujeme na snadnou ferratu. Lidí není zas tak moc a za chvíli jsme v Colle del Camoscio. Pokračujeme dále po jednoduchých skalních stupních na vrchol, kde je panorama úžasné na všechny strany. Vychutnáváme super výhledy hlavně na Poperu, Tre Cime a ostré jehličky nad cestou Forcelle.
Z Colle del Camoscio jdeme právě po stezce Forcelle. Ta se tedy opravdu povedla…nádherná "zajištěná procházka" po širokých skalních stupních. Netrvá ovšem věčně. Musíme seběhnout velké suťovisko, což mi dělá nesmírné potěšení. Klidně bych to zavedl do zábavného parku jako atrakci.
Vystupujeme lehce na Rif. Lavaredo a po malé svačince docházíme zpět k autu. Díky nestálému počasí volíme nedalekou horu Piz da Lech de Boe. Z Corvary využíváme 2 za sebou jdoucí lanovky na vysoko položený Vallon (2564m). Po 10 min jsme u nástupu. Ferrata je znatelně náročnější než na Paterno, ale žádný kritický úsek není. Užíváme si lezení po dvou kolmých žebřících, které nás dovádějí na vrchol stěny. Odtud jednoduše docházíme na vrchol. Svačina, výhled do Val Mesdi a otravující vrány…super!
Po hodince na vrcholu sestupujeme dolů. Překonáváme pár jednoduchých jištěných úseků včetně několik metrů vysoké stěny po kamenitých polích a horských loukách se dostáváme na mezistanici lanovek Crep de Mont. Po pastvinách sestupujeme do Val Badia k údolní stanici lanovky s krásnými pohledy na okolí. Den ošklivého počasí nám všem přišel vhod. Nabrali jsme ztracené síly a byli jsme připraveni vstříct dalšímu dolomitskému dobrodružství. Tentokráte nejvyšší bod - Marmolada.
Pomáháme si lanovkou (klec pro jednoho) na Pian dei Fiacconi (skvělý výhled na Piz Boe). A jdeme na to! Nejprve traverzujeme celý masiv a překonáváme nekonečné sněhové pole. Ferrata je totálně namrzlá, což mi zrovna žádnou radost nedělá. Po "pekelně" ledové skále vystupujeme do For. della Marmolada. Následuje krásná partie s kolíkama a žebříkem, který nás vytahuje na západní hřeben. Pokračujeme dál po mnoha žebřících a sekcemi s kolíky. Jedna část s kolíky je celkem exponovaná, čemuž napomáhá i led, který obtížnost jistojistě zvyšuje.
Dostáváme se na už úzký hřeben. Po jeho překonání ferrata končí. Sněhové pole nás pak vede až na samotný vrchol. Jak se sluší a patří Marmolada se nemusí za nic stydět, výhledy jsou fantastické nejenom na Dolomity, ale jsou vidět i Vysoké Taury.
Po 90 minutách na vrcholu scházíme po normálce dolů. Nejprve firnovým svahem a pak skalním pilířem, kde se pro jistotu jistíme. Cesta po ledovci není náročná a v klidu pohodě a míru dorážíme na Pian dei Fiacconi. Teď už sestupujeme po svých po příjemné cestě k Lago di Fedaia. Po Marmoladě následuje opět ošklivý den. Vyrážíme na Monte Nuvolau. V dešti si celý den moc neužíváme. Viditelnost je nulová a v podstatě není o čem vyprávět. Je to zkrátka na levačku, ale není proč si stěžovat. Počasí nám předtím přálo víc než dost. Po deštivé a sněhové noci je ferrata vyloučena. Někde se tam pachtit není zrovna ono. Vytyčujeme si za cíl nevyšší bod skupiny Sella Piz Boe.
Opět si pomáháme lanovkou - z passo Pordoi na Sass Pordoi. Slogan na permici je celkem výstižný…Sass Pordoi se může oprávněně považovat za La terazza delle Dolomiti. Úplně zasněžená Marmolada a Gran Vernel čouhají nad mraky. Brodíme se asi 25cm vrstvou sněhu. Míjíme Rif. Forcella Pordoi a po chvíli odbočujeme na vrchol Piz Boe. Je to taková snadná procházka. Zatahuje se, z čehož na vrcholu nejsme moc nadšený.
Po svačině se brodíme dál, teď ještě vyšší vrstvou sněhu. Moc lidí tu dnes nebylo. Sestupujeme k Rif. Boe. Ze sněhu se pomalu stává bahínko. Nic moc zajímavého k vidění není, je zataženo. Vracíme se zpět do forcella Pordoi a po nejprve strmém a poté už mírnějším svahu sestupujeme občas se sviští společností na passo Pordoi. Po týdnu v Dolomitech jsme si naplánovali ještě vylézt dvě hory, konkrétně čtyřtisícovky a to Gran Paradiso a Mont Blanc.
Cesta z Corvary do Pontu byla bez problému. Kemp celkem pěkný. V psím počasí se v malé budce u kempu dozvídáme, že tohle počasí si dá na dva dny klid.
Další den vyrážíme po obědě nahoru. Sem tam potkáváme nějaké ty kamzíky. Serpentinami se proplétáme lesem. Po nezáživném výstupu dosahujeme Rif. V.E. II. Se stanem v baťohu však jdeme dále na plošinu se stany. Jsme sami, což je perfektní.
Vstáváme ve 2.15 a po jídle a přípravách se vydáváme ve 3.30 na vrchol. Po hodině výstupu v zamrzlém korytě potoka si můžeme být naprosto jistí, že jdeme úplně první a máme právě hodinu náskok. Úplně vymetená přispívá tomu, že mi je větší a větší zima. Mont Blanc máme pořád v záběru.
Jde se docela pomalu. Prudký svah a následující traverz jsou dvě nekonečné pasáže. Když konečně docházíme k vrcholovému skalnatému hřebínku mrznu už dost a ze všeho nejvíc má levá noha. Hřebínek je dost zasněžený a zaledněný a proto nejdeme až úplně na vrchol, zdá se to být dost nebezpečné. Zkoušíme zda-li není možnost to obejít a vylézt nahoru z druhé strany. Bohužel ne a proto se fotíme jíme čokoládu a vychutnáváme výhled na Matterhorn a další hory rušený velkým mrazem.
Při začátku sestupu potkáváme první lidi. Začíná dost svítit slunce a s ním mi začíná být i teplo. Sestupujeme rychle. Asi v prostředku dáváme svačinu v podobě ukrutně pálicího sýru. Nevim co to bylo zač. Dál pak pokračujeme ke stanu teď už napolo rozbředlým korytem potoka a dolů k chatě. Zatahuje se. Další dobyvatelé Gran Paradisa vystupují nahoru, zatímco my míříme do kempu. Přejíždíme tunelem pod Mont Blancem do Chamonix. Přepověď v Pontu byla správná. Mont Blanc je krásně vidět. U domu horských vůdců zjišťujeme, že počasí bude vynikající. Objevujeme příjemný kemp, který nám doporučil pán v kanceláři Tramwaye du Mont Blanc v La Fayet. Kemp je odtud vzdálen pár kilometrů. Ze stanu máme masiv Mont Blancu stále na očích. Připravujeme se na výstup. Večer se okolní hory zbarvují do neuvěřitelné červené barvy...
V 7.15 se začínáme kondrcat na Le Nid de Aigle. Cesta je zdlouhavá, ale výhledy slušné. Z konečné vycházíme mezi posledními, takže nás nikdo nemůže předbíhat…S těžkými batohy stoupáme pomalu nahoru kolem Baraque Forestiere a dál na Tete Rousse. Odlehčujeme batohy. Po svačině se mi jde opravdu strašně až ke kuoláru. Dost to tam lítá a mamku málem jeden kámen trefil. Ve stěne Aig. du Gouter se často vyhýbáme sestupujícím a občas i někoho předběhneme, což si vysvětluji výbornou aklimatizací. Žádné technicky náročné úseky jsem nezaregistroval, ale cítím, že už stoupám na pořádně velkou horu. S radostí, že dnešní pochod máme za sebou stavíme stan a vychutnáváme prostředí. Navíc se trhají mraky a vše se nádherně otevírá.
Vstáváme asi v jednu ráno. To co jsem viděl, když jsem vyšel ze stanu snad nezapomenu. Dole v údolích svítí stovky světýlek, člověk to musí vidět, aby pochopil co za nádheru to je. Po ne zcela ideálním spánku vyrážíme ve 2.15 zatím sami na vrchol. Had čelovek vidíme asi po 20 minutách za námi. Před námi je pouze jedna tříčlenná skupinka italů, které pod Dome du Gouter předbíháme. Stoupání je náročné a vysilující a jsem dost rád, že nastává oddych sestupem do Col du Dome. Tušíme siluetu Mont Blancu, ale stále je velká tma. Z Col du Dome začíná opravdu to pravé stoupání, kdy si cením každého kroku. U Vallotky je pěkné místo na stanování, které přecházíme. Přibližujeme se němcům, kteří nás pod Dome du Gouter předběhli. Asi půl hodiny pod vrcholem je předbíháme, což si opět vysvětluju skvělou aklimatizací. Vrcholová partie mi přišla opravdu dlouhá. Zastavujeme se po pár desítkách kroků. Tu nádheru kolem sebe ani moc nevnímám vinou toho, že jsem se málo oblékl a je mi opět zima. V 5.55 stojíme na vrcholu. Jak si teď uvědomuju, výhled byl perfektní, bohužel jsem si ho moc neužil. Na vrcholu se moc "neohříváme". Cvakáme se navzájem foťákem a po pár minutách začínáme sestup.
Opět mi začíná být teplo. Vyhýbáme se dlouhému proudu lidí. Někteří horští vůdci své klienty doslova na vrchol tahají. Stejnou cestou přicházíme ke stanu. Balíme a konečně jíme. Mě se z nedostatku jídla a pití už začínalo dělat špatně, protože jsem měl za celou dobu jednu tatranku hned po probuzení.
Stěna Aig. du Gouter je teď liduprázdná. Lidé z tramvaje přijdou až později. Kameny jsou ovšem namrzlé a musíme si dávat pozor. Jde se mi nádherně. V kuoláru to málem sejmulo 2 lidi, my přecházíme bez problému. U Tete Rousse odpočíváme a v klidu dochízíme zpět k Le Nid de Aigle.

Vše nám vyšlo skvěle, příští den jsme odjeli zpět do ČR.

Nahoru...