Po úspěšném výstupu na Mont Blanc jsme měli trochu problém s vybráním toho pravého pro rok 2006. Bylo několik návrhů a nakonec jsme se rozhodli strávit týden v Dolomitech (už třetím rokem) a poté se přesunout do Švýcarska, kde bylo v plánu vyjít na Weissmies a popřípadě i Dom.
I přesto, že Dolomity jsou opravdu nádherné, tak nám to 3x za sebou stačilo.
Ubytovat jsme se chtěli jako minulý rok ve Val Badia. Jenže cestovka, která zajišťovala ubytování minule, nám nabídla pouze místa dost mimo, takže jsme museli najít něco jinde. Nakonec jsme objevili nabídku ubytování opět v La Ville…
Ve Švýcarsku se nám moc nelíbilo.(rozhodně méně příjemné prostředí než ve Francii nebo v Itálii) - asi dáno tím jazykem a lidma. Ubytováni jsme byli v kempu v Sass Grundu přímo pod Weissmiesem. Po úspěšném výstupu jsme se ovšem rozhodli jet domu, jelikož jsme toho měli docela dost a neměli jsme chuť zůstat tam déle.
Mám pocit, že je rozhodně lepší nejezdit za sebou na to samé místo a radši vyzkoušet něco jiného.
Vyrážíme jako obvykle brzy ráno a známou cestou jedeme do La Villy. Neodbočujeme správně z dálnice, a tudíž musíme jet přes Passo Gardena. Máme štěstí, je nádherný den a pár minut jízdy od Passo di Gardena se kocháme nádherným výhledem na ohromné Sassolungo a vodopád padající ze strmých stěn skupiny Sella. S ubytováním jsme velmi spokojeni, opět máme nádherný výhled na Cunturines.
Probouzím se a s vědomím, že má být podle předpovědi slušně jdu bez dlouhého rozhodování k oknu. Zjišťuji, že počasí je dobré, tudíž můžeme přemýšlet, kam půjdeme. Bez dlouhého váhání se rozhodujeme pro Tofanu di Rozes.
Známou cestou přes Passo di Falzarego sjíždíme dolů pod Tofanu. Zastavujeme na parkovišti (1878m), které se nachází ještě před odbočkou na Rif. Dibona. Zrovna probíhá vojenské cvičení…po zaparkování ale jeden voják žene tátu zpátky do auta a nutí ho, aby zaparkoval blíž autu vedle (mimochodem české), i když na parkovišti jsou dvě auta včetně našeho. Táta teda trochu popojel, ale vojákovi to nestačí, po tom co se mu táta snaží vysvětlit, že ti lidi nebudou moct ani do toho auta vlízt, voják odchází (jak jsme si pak všimli, vojenská auta byla nasoukaná těsně u sebe a vojáci lezli ven oknama). Během příprav k nám přichází právě ti češi, vedle kterých parkujeme…po našem krátkém výkladu o tom, kam jdeme se rozhodují, že půjdou taky…My vycházíme nahoru po široké cestě (č. 402), po které občas projede auto plné vojáků. Protože cesta vede obklikou, stoupáme nahoru nepříjemným žlebem. Po náročném výstupu přicházíme zpět na cestu, která nedaleko končí. Podle ukazatele jdeme takovým traverzem doleva (č. 401) a zanedlouho odbočujeme doprava (č. 404) ke galerii. Pod galerií potkáváme spoustu dalších čechů.
Po nasazení všeho potřebného vyrážíme nahoru, nejprve po žebříkách, a pak tunelem skrz Castelleto. Poté traverzujeme ještě po normální cestě. Za chvíli už narážíme na první lana a začínáme stoupat nahoru po ferratě Giovanni Lipella a po obrovské západní stěně…Na ferratě se střídají vždy 2 části. Nejdřív se stoupá prudce nahoru a pak následuje traverz k další strmé části. Proto s ferraty vidíme lidi, kteří jsou už třeba hodinu napřed. Díky novým lanům se jde lépe. První část ferraty končí u Tre Dita (Tři prsty - 2694m). Odtud vede cesta rovnou na Rif. Giussani nebo samozřejmě na vrchol Tofany. Svačíme a střídáme pohledy na provrtanou stěnu Tre Dita a na další dvě Tofany ( Dentro a Mezzo).
Při odchodu potkáváme čechy z parkoviště. Druhá část ferraty je už kratší, zato náročnější (jsou tu ještě stará lana, což ovšem nějak nevadí). V této části je podle mého názoru pár náročnějších a strmějších úseků. Ale je to úžasné prostředí…ferrata končí na předvrcholu (3027m). Napojujeme se na normálku z chaty Giussani. Začíná se dramaticky zatahovat. Jde se mi celkem špatně. Z vrcholu už nevidíme nic, navzájem se s čechama fotíme…kříž bzučí, jak je zelektrizovaný…přichází bouřka. Proto bez většího otálení klušeme dolů.
Na předvrcholu už prší. Sestupujeme v dešti dolů k chatě. Déšť neustává…svačíme a chvíli čekáme, zda - li se počasí neumoudří. Bohužel se nic nemění…vycházíme dolů směrem k chatě Dibona, nejdeme ale přímo k ní, nýbrž podcházíme obrovskou jižní stěnu Tofany. Pršet už přestalo, ale zato pití nám už došlo…S těžkýma nohama scházíme dolů po známé cestě… (ne žlebem ale úzkou cestičkou která odbočuje doleva z cesty).
Počasí sice je o něco horší než včera, přesto se rozhodujeme jít na Sassopiatto ve skupině Sassolungo. Z Passo Sella vyjíždíme kabinkou (nabíhací) na chatu Demetz. Scházíme mezi vysoké štíty Sassolunga (hodně lidí), mraky se honí, ale zatím to je nádherné. U chaty Vicenza dlouho neodpočíváme a vyrážíme k nástupu na ferratu Oskar Schuster.
Teď už jdeme naprosto sami, což mě překvapuje, když z ch. Demetz šlo tolik lidí ( zřejmě to byli "vycházkoví turisti" )…mraky na chvíli dost odhalují okolní štíty, ale po pár minutách nevidíme už nic. Nastupujeme na ferratu…první část je nezajištěná…ani to není potřeba. Následuje pár těžších míst, ale nic hrozného. Občas to na mě působí až ponuře a zvláštně díky nepřítomnosti dalších lidí, na kterou jsem doposud nebyl v Dolomitech zvyklý… Žlebem se dostáváme do sedla mezi hlavním a vedlejším vrcholem. Vydáváme se na ten vedlejší (o 10m nižší, na hlavní není přístup). Není bohužel nic vidět a chvilkama mrholí. Sestupujeme dolů nekonečnou cestou k Rifugio Sassopiatto, kde svačíme.
Dále jdeme po vrstevnici kolem dalších chat pod masivem Sassolunga. Už pořádně prší a bahno ještě více znepříjemňuje cestu. Nezáživnou cestou přicházíme na Passo Sella zpět k autu.
Obligátní ranní obhlídka počasí nám dává nejisté vyhlídky. I přes malé obavy jedeme na Rio Gere zkusit ferratu Ivano Dibona. Jenže už během cesty se zatahuje čím dál tím víc a z Rio Gere nevidíme sluníčko už vůbec. Proto jedeme dál na Misurinu…ale u jezera nám zhatil náš plán jít na Torre di Toblin prudký déšť. Otáčíme zpátky.
Během jízdy si počasí asi řeklo, že by to už mohlo stačit…pod sedlem Falzarego hledáme na mapě něco vhodného. Po chvilce váhání se rozhodujeme jít kouknout na 5 Torri, popř. vyjít na Monte Averau. Od údolní stanice lanovky je krásný výhled na Tofanu di Rozes. Tento výhled ale za malou chvíli trumfuje pohled od Rif. Scoiattoli.
Skoro se vyjasnilo. Od chaty stoupáme po široké louce k začátku ferraty na Monte Averau. Míjíme Rif. Nuvolau, kde jsme byli minulý rok a odbočujeme na Monte Averau. U nástupu se ptám jednoho itala, jak je ferrata dlouhá, jelikož o ní nevíme nic. Jsme ujištěni, že ferrata je opravdu krátká, o čemž se brzy sami přesvědčujeme. Není ale úplně jednoduchá. Navíc se na ní špatně vyhýbá, takže se tvoří fronty. Po deseti minutách ferrata končí a my pokračujeme dál nahoru už velmi lehce. Na vrcholu se ale moc kochat nemůžem, protože během našeho výstupu se počasí opět zhoršilo.
Bez dlouhého váhání sestupujeme dolů. Popravdě řečeno, ferrata je pro mě nepříjemnější směrem zpátky a po jejím úspěšném zdolání jsem rád, že ji mám za sebou. Na řadu přichází libá vůně turisťáku. Spokojeně koukám na lidi, co se ještě "trápí" nade mnou. Následuje cesta zpět k Rif. Scoiattoli. Kousek pod ní je vytvořeno jakési malé "museum" 1. Svět. války. Nakukujem dovnitř dobových vojenských obydlí, kde vidíme figuríny vykonávající různé činnosti. Já se ovšem moc nezdržuji a pokračuju dál přímo pod 5 Torri. Občas něco fotím a sleduji nespočet horolezců, kteří se o víkendu vydali odpočinout si od práce. Procházíme kolem věží k Rif. 5 Torri. A od chaty sestupujeme nejdříve po asfaltce a poté po lesní cestě zpět k parkovišti.
Vstáváme opět s plánem jít do skupiny Cristallo. Počasí vypadá stabilněji než včera. Na Rio Gere nějakou tu chvíli čekáme až začnou jezdit. Nejprve jedeme normální sedačkou a pak přichází teprve to pravé v podobě barevné kabinky z roku 1956 (ZOH Cortina). Stavitelé rozhodně chtěli, aby si návštěvník této části Dolomit přírodu opravdu užil. V překrásném prostředí chaty Lorenzi se připravujeme. Opět plno Čechů. Do našehu plánu jsme zahrnuli i náročnou ferratu Marino Bianchi. Začíná na úzkém hřebeni od chaty. Výhled na Monte Cristallo, zdánlivá nebezpečnost a nedostupnost…
Je pravda, že na ferratě musíte být celkem ve střehu, je tam občas málo místa k vyhýbání, ale jinak náročnost se mi nezdála zas až tak vysoká. Všude jsou dobré stupy na nohy a žádné kritické úseky jsem nezaregistroval.
Za úzkým hřeben přecházíme do části ve stínu a maličko sestupujeme. Vidíme visutý most a Zurlon ridge. Ferrata dále pokračuje dost strmě nahoru občas po nějákém žebříku. Pokud se na jeden z nich kouknete pořádně, tak zjistíte, že je naprasklý. Po stoupání následuje vrcholový hřeben a vrchol. Kříž je ovšem o nšco níže za vrcholem.
Cesta zpět na chatu nám trvala skoro stejně dlouho. Dramaticky se zatahuje a během svačiny na terase začíná pršet. Asi v půl druhý vycházíme na Sentiero Ivano Dibona. Nápis ať lidé nastupují na tuto trasu nejdéle ve 12 hod. nám moc nepomohla. Škoda, že prší, chtěl jsem si visutý most pořádně užít. Na skále za ním je trrochu omrzlice a je třeba dávat pozor. Cristallino d'Ampezzo míjíme.
15 min za mostem přestává pršet. Skála je ale mokrá. Prudce sestupujeme dolů ke zříceninám krytů vojáků. Od nich začíná dlouhý přechod hřebene.
Ještě je zataženo ale už neprší a počasí se lepší. Jdeme sami a okolí zatím vypadá ponuře, ale přesto krásně. Sentiero Ivano Dibona je opravdu něco extra. Stále vede po hřebeni a stupeň vychutnání hor je dost vysoký, protože stále lehce klesá. U Buffa di Perrero (dříve obydlí vojáků, později přestavěno na bivak, nyní zchátralé) si dáváme lehkou svačinu a pokračujeme dál, jelikož času není nazbyt.
Jistit se není ani moc potřeba, výjimkou je snad akorát slavná část s nakloněnými římsami. Chceme sestoupit zpět na Rio Gere a proto odbočujeme doleva a nepokračujeme dále po hřebeni. Nápis na kameni říká "nebezpečí pádu kamení". Nejdříve sestupujeme po suti a pak procházíme hlubokým žlebem kam spadalo mnoho obrvoských kamenů a tudíž se často musí seskočit dolů a hledat tu správnou cestu. Všechny nás už bolí nohy a sestup je čím dál tím náročnějsí.
Po zdlouhavém "proklestění cesty žlebem" cesta pokračuje dál dolů k mezistanici lanovky. Občas nějaká ta suť, pak kosodřevina a nakonec kolem jezírka. Pod mezistanicí začíná brutální průtrž mračen. Mě to nějak ani nevadí a užívám si to. Sebíháme pod lanovkou a pak krásným lesem s neuvěřitelně zelenou trávou k autu. (celkově asi 11hod)
Počasí nám přeje i tento den. Unaveni po náročném minulém dnu, hledáme něco odpočinkovějšího. Torre di Toblin je naše volba. Jedeme, jako minulý rok, na Rifugio Auronzo a po známé cestě se vydáváme k Rifugio Locatelli. Tento kout dolomit je opravdu krásný a kdybych byl nucen říct, kde se mi to nejvíc líbí, řekl bych, že nejkrásnější místo Dolomit je okolí Monte Paterna.
Tentokrát ale jdeme na mnohem kratší ferratu. Torre di Toblin se nezdají ani moc vysoké a vypadá to, že to nebude nic těžkého. Zdání ovšem klame.
Ferrata ukazuje svou pravou tvář hned na začátku. Je dost prudká a všude je vidět nějaký žebřík. Nejtěžší část přichází těsně pod vrcholem, kde není moc stupů ani chytů a propast pod námi se jeví dost hluboce. Je třeba použít sílu a zatímco ještě cejtím všechny své svaly, jsem najednou na vrcholu. Tato zajištěná cesta totiž vede až na samotný vrchol hory.
Výhled je luxusní, jak se sluší a patří na horu v takovém prosředí. Tre Cime máme jako dlani, Monte Paterno vidíme s oběma hřebeny, kde vedou stezky Innerkofler a Forcelle, Rifugio Locatelli s jezery a zelenými loukami a konečně skupina Popera s majestátní Croda dei Toni.
Sestup vedeme nesrovnatelně lehčí cestou, která nás zanedlouho dostáva na úpatí. Svačina nad lukami a s výhledy na okolí chutná mnohem lépe než bez nich.
Podcházíme pod Monte Paternem a přes sedlo Paternsattel se vracíme zpět. Poslední den v Itálii…jdeme z Passo Gardena na nedaleký kopec Gran Cir. Stoupáme nahoru po sjezdovkách až pod skalnatý masiv Gran Ciru. O kousek dál začíná pro nás neznámá ferrata. Nemáme s sebou ani úvazky, ale naštěstí není třeba se jistit. Výstup netrvá moc dlouho za nějakou hodinku a něco stojíme na vrcholu.
Opět nádherný výhled…Skupina Sella jako na dlani ukazuje svou celistvost. O něco dále přes údolí se tyčí mohutné Sassolungo. Akorát na skupinu Odle není vidět. Několikrát vidíme helikoptéru s nákladem, jak letí (zřejmě) k Rifugio Puez.
Sestupujeme nejdříve stejnou cestou, pod skálou se dáváme doleva. Po loukách jdeme dolů k nedalekému passu Gardena. Z Dolomit se vydáváme

Nahoru...