Dolomity 3x za sebou. Stačilo. Co takhle Julské Alpy? Dvakrát už jsem tam byl. Především dobrodružství na Triglavu bylo to pravé. Třináct hodin v botách od vietnamců, setkání s kamzíky, nekonečný sestup, skvělý vrcholový hřeben. Bylo to pro mě v 11 letech opravdu něco. Poté Špik.
Tentokráte to už bude na celý týden. Zastavíme ještě cestou v Rakousku… Zakempili jsme kousek od Ga-Pa. Salzach hned vedle - záplavy naštěstí nebyly, bohužel ale rakouská železnice fungovala velice dobře, takže nás občas rušil rozrachocený most, jak se prohýbal pod náklady vagonů. Znáte největší ledovou jeskyni na světě? Podle všeho je v Rakousku právě kousek od Ga-Pa. Měl jsem o ní kajne ánung. Jezdí tam samozřejmě lanovka. My jsme jako správní šetřiví češi šli pěšky. Byl jsem úplně propocenej, naštěstí jsem to s tím oblečením nějak vyřešil a pořádně se oblékl, protože to z té jeskyně táhlo na pěknou dálku. Jako jeden ze šťastlivců jsem vyfasoval karbidku, kterou se tam svítí. Po otevření dveří jimi podle letáku projde vítr rychlý i přes 100km za hodinu. Je tam opravdu zima. Uvnitř to není ale tak hezké jako třeba na Slovensku v jeskyni Slobody nebo v Demanovské. Přesto některé ledové útvary např. ve tvaru slona rozhodně stojí za to vidět. Přístupná je jenom malá část jeskyně.
Další den jsme jeli do soutěsky Liechtensteinklamm. Tam to je opravdu pěkné. Celou dobu se jde podél strmých skal téměř nad vodou a jako zlatý hřeb je bezpochyby vodopád na konci soutěsky vysoký 70m. Po ubytování v penzionu Grohar v Kranjské Goře se další den vydáváme na sedlo Vršič, které slouží jako výchozí bod pro náš první cíl Malou Mojstrovku. Je neděle, jdeme nahoru s mnoha lidmi, takovým počtem, který potkáte ve všední den v Dolomitech. Ferrata na Malou Mojstrovku je opravdu rozhřívací. Ale není vůbec nezáživná, mě baví. Konečný výstup je pak už bez jištění. Z vrcholu nic moc nevidíme, což je teda pešek, protože Jalovec musí odtud být úplně luxusní.
Sestup není tak záživný jako výstup. Prostě si tak kráčíte po skále, občas po suti dolů. Co bych za to ale dal, když posedávám, polehávám na hodinách matiky. Je ale pořádný teplíčko, takže jdu jen v tílku. Vyjasňuje se. Pokud přemýšlíte o nějakým pěkným místu na relax - postavit si chatičku, popíjet před ní kafíčko a opalovat se, tak Sleme je pro tyto činnosti ideální.
Nejdříve chceme jít na Prisojnik, ale přímo na začátku Kopiščarjevi Pot začíná bouřit, tak sprintujem odtamtud kvapem pryč. Na Vršiči se rozhodujeme jít na Sleme, abychom jen tak neseděli na zadku. Prvních 45min se jde stejně jako na M. Mojstr., pak se ale schází dolů doprava. Ze Sleme se otevírá vynikající pohled na Jalovec, travička se tam krásně zelená. Slemenova špica je o něčem jiném. Je celá podělaná od ovcí a rostou tam kopřivy. Výhledově je ale ucházející. Je vidět do údolí Planica, kde stojí chata Tamar - výchozí místo pro Jalovec. Přišla brutální bouřka, takže odpočíváme v našem dočasném bejváku. Hory se pokryly sněhem. Odpoledne se jedeme podívat na vodopád Peričnik. Je super, že se dá jít za něj.
A další den vyrážíme na Prisojnik. Tentokrát je počasí stabilní. Kopiščarjeva pot začíná docela zajímavě. Ajdovska deklica se nám ukazuje po překonání první krátké části poti. Chvíli se jenom tak jde postupně nahoru a pak následují další zajištěné úseky. Perfektní je známý komín , kde musíte doslova prolízt a baťoh částo dělá problémy.Celkově je Kop. Pot velice pěkná a zábavná. Nikdo jiný okolo není. Pod Předním oknem hledáme správnou cestu, všude to klouže a není to příjemný. Dokonce v jednom místě se se mnou odlomuje kousek skály a já se chytám všeho možného abych nepadal dál. Pod oknem to víc mrzne a i žebříky a skoby jsou namrzlé, což zvyšuje trochu náročnost. Od nad - okna se už pokračuje po zřídka zajištěných úsecích. Vrcholový hřeben je teda proklatě dlouhý, ale nebojte, Kriváni se nic nevyrovná. Stále nikoho nepotkáváme. Až na vrcholu potkáváme pár lidí. Zataženo na vrcholu nás nepřekvapuje. Po příjemný hodince plné jídla a pití načínáme druhou půlku dne. Ostatní sestupují rovnou dolů, zatímco my chceme projít až k Zadnímu oknu. Traverz podél masívu Prisojniku je něco nezapomenutelného. Jdeme naprosto sami, což dodává tomuto zážitku ještě něco navíc. Tohle v Dolomitech nezažijete. Nemusíte se nikomu vyhýbat ani na nikoho čekat nebo být nervozní, že vám pořád někdo šlape na paty. Adrenalin nechybí, tato cesta není tak hodně zajištěná a někdy není daleko k pádu do pořádný propasti. Za Zadním oknem se nachází nejtěžší část celého dne. Pak už není takový problém sejít do doliny Mlinarica pod Razor. Mám sto chutí jít ještě na Razor, ale čas nás tlačí a nohy si taky řekly své.
Dost fotím - a přitom 95 procent fotek je o ničem - no jo no digitál mě pořád nutí fotit aniž by bylo co. Rodiče jsou při postupu k sedlu Vršič často napřed a tak to dobíhám, což se negativně podepisuje na mém fyzickém stavu. Nohy čím dál tím víc protestují a já se víc a víc soustředím na únavu než na tu krásu okolo. Na ty zelené louky a štíty okolo. Na Vršič se vyflusaně dobelhávám se zpožděním, protože jsem opět nesmyslně exponoval další snímky tentokráte Jalovce. Ještě nikdy jsem nebyl tak vyčerpán, jako po Prisojniku. Z Bovce lanovkou pod Visoki Kanin. Lanovka jede teda proklatě dlouho. Abych řekl pravdu, tak tento výstup jsem si nějak extra neužil. Byl jsem hotovej z Prisojniku. Tato část Julských Alp se mi zdá maličko jiná. Údolí jsou stejně hluboká, ale skály vypadají nějak jinak, nemůžu si pomoci. Výstup na Kanin je bezproblémový, pokud se jde normálkou. Vede na něj ale z Itálie prý dost náročná ferrata. Byli jsme svědky prudkého ochlazení na vrcholu. Teplota najednou klesla asi o 15 stupňů a po dalších 15 minutách začalo pršet. Déšť se následně změnil v krupobití. Takový malý důkaz toho, že počasí se může podělat opravdu hned.
Tady bylo mnohem více lidí než třeba na Sleme nebo Prisojniku - možná to bylo tou lanovkou. Jako třešničku na dortu se na poslední den naplánoval Jalovec - nejhezčí hora Julek. Ráno procházíme údolím Planica k Tamaru. Azuro, nikde nikdo. Planica je krásné údolí a čím blíž jsme Jalovci, tím víc se mi líbí. U paty Jalovce začínáme tvrdě stoupat. Nejdeme Ozebnikem ale přes Kotovo sedlo. Po náročném výstupu procházíme kosodřevinou. Dole se rozprostírá Planica a nad námi se tyčí náš cíl - to je taková krása. Ovce se pasou pod sedlem. Na Kotovo sedlo se mi jde pěkně blbě. A po svačině na sedlu se mi jde ještě hůř. Prý tu během Druhé Světové války ztroskotalo letadlo. Posádka to nepřežila. Po hodince za sedlem začíná zajištěná cesta. Je lehčí než jsem si myslel. Jdu poprvé ferratu v kraťasech. Celkem lehce a poměrně rychle se dostávám na vrchol. Už se zase celkem zatáhlo. Přesto je na vrcholu nádherně. Teplo - jak jinak tady v Julských… Potkávám první lidi až na vrcholu a to dva Slovince, kteří prý od šesti od rána se sem škrábali z Vršiče. Pak přichází ještě skupinka Italů a to je tak všechno. Na jednu s nejpopulárnějších hor docela malá návštěvnost, což mi vůbec nevadí. Sestup stejnou cestou. Taková pohodovka - dost dlouhá a fyzicky náročná pohodovka.

Nahoru...