Podzim Krkonoše
Napadlo mě, že si napíšu takovej malej reportík o tom, jak jsem byl na podzim v Krkonoších. Jel jsem sám…
Nasedám do vlaku jedoucího do Libe – Libe – Liberce a čtu si. Jestli se nemejlim, tak jsem zrovna četl Lolitu. U knížky usínám a v takovým polospánku vnímám, jak mladý pár vedle mě začíná rozmlouvat právě o týhle knížce, jelikož se mi asi mrkli na klín, kde knížka skončila.
V Liberci přesedám klasicky do novýho motoráku a mířím na Harrachov. Přijíždím docela pozdě, protože jsem měl ten den ještě školu. Začíná se už stmívat. No jo no, sem do Krkonoš se už podzim dávno přihnal, ale ještě to tu je nádherně zbarvený – vybral jsem si ideální dobu na návštěvu. To za tejden dva začnou listy opadávat a přijde to mezidobí mezi pěkným podzimem a sněhovou zimou.
Z nádraží to je celkem štreka. Sejít dolů do města, přejít ho a pak hezky po sjezdovce celkem pruďasem na Čerťák. Nemám tuhle sjezdovku úplně v lásce, protože vždycky, když na ní stojím, tak vede má cesta nahoru. Docela kosička, dávám si horkej čajíček, kterej jsem si duchaplně vzal do termosky.
Čelovku si dávám nad ksicht a jedem, jedem, už abych byl na chatě. Upřímně, jdu docela s respektem a chvíli si musím na tu pytlovou tmu zvykat. Postupně má obezřetnost ochabuje a jdu víc a víc na pohodu. Když přicházím na Ručičky, tak to mám už v kapse. Sbíhám sjezdovku pod Lovčenou a vcukuletu jsem u chaty.
Samozřejmě je zamknutá, okenice zavřený. Nikdo tu není. Tak není se co divit, je říjen, co by tu kdo dělal.. není léto ani zima. Chvíli se peru s kamnama. Po zatopení samozřejmě něco do huby a jde se spát. Únava se projevuje.
Ráno probuzení, snídaně, bla, bla bla. Jdu ven opravit přívod vody k chatě – ne trubkovej, ale vyčistit a dát do kupy takovej kanálek, kterej vede vodu z nedalekýho potoka k chatě do nádrže, kde se chladí všechno možný během letní sezóny… hlavně… nohy. Po týhle zábavě ( bez ironie ) a nezbytných úkonech vyrážím odpoledne na výlet. Rád chodím v Krkonoších na výlety až odpoledne. Všude už ubývá lidí ( teď na podzim je jich tu stejně málo ) a barvy kopců i nebe jsou hezčí, počasí je příjemnější. A vracím se až za tmy, po vychutnání západu slunce někde nahoře na hřebenech. Krkonoše jsou na to jak dělaný. Není problém sejít, kam je třeba za tmy. To je jejich výhoda od mnohých částí Alp. Nic tu neriskujete.
Stoupám pod lanama sedačky z Rokytnice vedoucí na Lysou. Je krásně, trochu mraků a sluníčko. Pokračuju ke Dvoračkám a dál nahoru k Růženčině zahrádce, kterou mám rád, protože není už víc kam stoupat. Užívám si trochu hudby od The Levellers a svým tempíčkem jdu přes Pančavskou louku. Zatáhlo se a okolí působí celkem depresivně a osaměle, od Dvoraček jsem nikoho nepotkal, nikoho. To dodává těm horám takovou zvláštní nádhernou atmosféru, maličko strašidelnou.
Procházím okolo pramene Labe a pokračuju dál k hranicím. Padla mlha. Scházím dolů k Tvarožníku, na který si vylézám. Jenom tak pro potěšení. Stmívá se a teď už si jsem naprosto jistej, že do setmění nemám šanci to stihnout, což mi vůbec nevadí. U Vosecký boudy si dávám něco k jídlu, ale ani nezastavuju, jdu z kopce. Začínám se zase trochu bát, tý tmy, jak přichází. Jako předešlej den si na to zvykám a nakonec stoupám nahoru na Plech beze světla v úplný tmě, což je docela zajímavý, protože v tom lese není vidět na dva kroky. Někdy okolo devátý sedím na Plechu a popíjím čaj z termosky a koukám dolů do údolí na světýlka. Přesto se zas tak dlouho nezdržuju. Ta tma není až tak příjemná. Při cestě dolu lehce sněží, ale vločky se hned rozpouští, jak dopadají na zem. Na Ručičkách mám už zase pohodovej pocit. Těsně nad chatou pozoruju pár chlápků, co makaj na chatě, strašně pěknej pohled, protože jsou v tý tmě skvělě osvícený.
Jojo, je to težce osamělý, promluvil jsem pár slov z turistama u Dovraček, to je všechno. Na druhou stranu, působí to svobodnějc. Dávám doutníka na zápraží s kapkou rumu a později v noci jdu na kutě.
Cesta vlakem trvá docela dlouho, musím vstávat na budíka. Zase klasická ranní procedura plus balení, lehkej úklid, zamknout chatu a nazdar. Klasicky jdu na Ručky. Pak to beru na Studenov, ale po chvíli odbočuju do lesa a nevím proč, lehce běžím. Je to krása, zem je vlhká, měkká a často zelená. Chodit v Krkonoších mimo cesty je hodně moudrý. Lesy jsou tu vynikajcí. Vzápětí se dostávám do prudšího svahu a proto si klestim cestu dolu. Taky paráda. Netrvá to bohužel moc nic dlouho a sebíhám na asfaltku do Harrachova. Teď už jenom po betoně, až k nádraží. Kontroluju čas, cajk. Projít město a kopec k nádraží. Mám asi deset minut, tak si ještě trochu opláchnu ksicht atd. Vlak už na nádraží stojí. Jsem od něj asi 50 metrů, když se rozjede a je fuč. Nadávám. Zjišťuju, že sem si zapamatoval blbě čas. Jdu do promrzlý čekárny, dávám čaj s rumem a učim se nějaký kraviny. Asi o hodinu později, naštěstí o hodinu odjíždím známou cestou do pr…yč.
Nasedám do vlaku jedoucího do Libe – Libe – Liberce a čtu si. Jestli se nemejlim, tak jsem zrovna četl Lolitu. U knížky usínám a v takovým polospánku vnímám, jak mladý pár vedle mě začíná rozmlouvat právě o týhle knížce, jelikož se mi asi mrkli na klín, kde knížka skončila.
V Liberci přesedám klasicky do novýho motoráku a mířím na Harrachov. Přijíždím docela pozdě, protože jsem měl ten den ještě školu. Začíná se už stmívat. No jo no, sem do Krkonoš se už podzim dávno přihnal, ale ještě to tu je nádherně zbarvený – vybral jsem si ideální dobu na návštěvu. To za tejden dva začnou listy opadávat a přijde to mezidobí mezi pěkným podzimem a sněhovou zimou.
Z nádraží to je celkem štreka. Sejít dolů do města, přejít ho a pak hezky po sjezdovce celkem pruďasem na Čerťák. Nemám tuhle sjezdovku úplně v lásce, protože vždycky, když na ní stojím, tak vede má cesta nahoru. Docela kosička, dávám si horkej čajíček, kterej jsem si duchaplně vzal do termosky.
Čelovku si dávám nad ksicht a jedem, jedem, už abych byl na chatě. Upřímně, jdu docela s respektem a chvíli si musím na tu pytlovou tmu zvykat. Postupně má obezřetnost ochabuje a jdu víc a víc na pohodu. Když přicházím na Ručičky, tak to mám už v kapse. Sbíhám sjezdovku pod Lovčenou a vcukuletu jsem u chaty.
Samozřejmě je zamknutá, okenice zavřený. Nikdo tu není. Tak není se co divit, je říjen, co by tu kdo dělal.. není léto ani zima. Chvíli se peru s kamnama. Po zatopení samozřejmě něco do huby a jde se spát. Únava se projevuje.
Ráno probuzení, snídaně, bla, bla bla. Jdu ven opravit přívod vody k chatě – ne trubkovej, ale vyčistit a dát do kupy takovej kanálek, kterej vede vodu z nedalekýho potoka k chatě do nádrže, kde se chladí všechno možný během letní sezóny… hlavně… nohy. Po týhle zábavě ( bez ironie ) a nezbytných úkonech vyrážím odpoledne na výlet. Rád chodím v Krkonoších na výlety až odpoledne. Všude už ubývá lidí ( teď na podzim je jich tu stejně málo ) a barvy kopců i nebe jsou hezčí, počasí je příjemnější. A vracím se až za tmy, po vychutnání západu slunce někde nahoře na hřebenech. Krkonoše jsou na to jak dělaný. Není problém sejít, kam je třeba za tmy. To je jejich výhoda od mnohých částí Alp. Nic tu neriskujete.Stoupám pod lanama sedačky z Rokytnice vedoucí na Lysou. Je krásně, trochu mraků a sluníčko. Pokračuju ke Dvoračkám a dál nahoru k Růženčině zahrádce, kterou mám rád, protože není už víc kam stoupat. Užívám si trochu hudby od The Levellers a svým tempíčkem jdu přes Pančavskou louku. Zatáhlo se a okolí působí celkem depresivně a osaměle, od Dvoraček jsem nikoho nepotkal, nikoho. To dodává těm horám takovou zvláštní nádhernou atmosféru, maličko strašidelnou.
Procházím okolo pramene Labe a pokračuju dál k hranicím. Padla mlha. Scházím dolů k Tvarožníku, na který si vylézám. Jenom tak pro potěšení. Stmívá se a teď už si jsem naprosto jistej, že do setmění nemám šanci to stihnout, což mi vůbec nevadí. U Vosecký boudy si dávám něco k jídlu, ale ani nezastavuju, jdu z kopce. Začínám se zase trochu bát, tý tmy, jak přichází. Jako předešlej den si na to zvykám a nakonec stoupám nahoru na Plech beze světla v úplný tmě, což je docela zajímavý, protože v tom lese není vidět na dva kroky. Někdy okolo devátý sedím na Plechu a popíjím čaj z termosky a koukám dolů do údolí na světýlka. Přesto se zas tak dlouho nezdržuju. Ta tma není až tak příjemná. Při cestě dolu lehce sněží, ale vločky se hned rozpouští, jak dopadají na zem. Na Ručičkách mám už zase pohodovej pocit. Těsně nad chatou pozoruju pár chlápků, co makaj na chatě, strašně pěknej pohled, protože jsou v tý tmě skvělě osvícený.
Jojo, je to težce osamělý, promluvil jsem pár slov z turistama u Dovraček, to je všechno. Na druhou stranu, působí to svobodnějc. Dávám doutníka na zápraží s kapkou rumu a později v noci jdu na kutě.
Cesta vlakem trvá docela dlouho, musím vstávat na budíka. Zase klasická ranní procedura plus balení, lehkej úklid, zamknout chatu a nazdar. Klasicky jdu na Ručky. Pak to beru na Studenov, ale po chvíli odbočuju do lesa a nevím proč, lehce běžím. Je to krása, zem je vlhká, měkká a často zelená. Chodit v Krkonoších mimo cesty je hodně moudrý. Lesy jsou tu vynikajcí. Vzápětí se dostávám do prudšího svahu a proto si klestim cestu dolu. Taky paráda. Netrvá to bohužel moc nic dlouho a sebíhám na asfaltku do Harrachova. Teď už jenom po betoně, až k nádraží. Kontroluju čas, cajk. Projít město a kopec k nádraží. Mám asi deset minut, tak si ještě trochu opláchnu ksicht atd. Vlak už na nádraží stojí. Jsem od něj asi 50 metrů, když se rozjede a je fuč. Nadávám. Zjišťuju, že sem si zapamatoval blbě čas. Jdu do promrzlý čekárny, dávám čaj s rumem a učim se nějaký kraviny. Asi o hodinu později, naštěstí o hodinu odjíždím známou cestou do pr…yč.